5. říjen 2013 byl opravdu nádherný slunečný den. Děti došly naladěny do úsměvu a těšily se na dobrodružství. To přišlo hned po srazu. Strejda Kája nám vymyslel projížďku MHD tak dlouhou, že jsme slyšeli aspoň 5x „děkujeme Vám, že využíváte služeb Dopravního podniku města Brna“. Neumíte si přestavit, kolik z těchto slov jsme museli vysvětlovat.
Cíl první: kaštany. Prvně jsme dojeli k Anthroposu. Jenže nikde nic. Pak trošku fouklo a pak to přišlo… V životě jsem neslyšela tolikrát za sebou „jé“ nebo „jé kaštan“. Každý nasbíral svou igelitku (některé to ani nevydržely). Někteří to ani neunesli.
Cíl druhý: kanci. Před oborou na louce jsme rozbili první tábor, protože hromadně vypukl hlad. Před branou do obory děti dostaly přednášku o chování v přírodě, krmení zvířat a ječení v lese. Později se ukázalo, že přednášející nebyla dost přesvědčivá, i když děti toho věděly hodně samy. Po prvotní panice, že kanci utekli, jsme je našli až na druhé straně obory. Bachyně se vyhřívaly na sluníčku, kňouři se prali a mezi nimi běhala malá rozkošná selátka. Ty všechny jsme vzali útokem kaštany. Trvalo nám to dlouho, neb jsme ty tašky vyprazdňovali po jednom kaštanu. Zvířátka to asi už znala, vůbec jsme je tím nerozhodili.
Cíl třetí: procházka oborou. Ve 12 hodin jsme si u místní mapy ukázali cestu z obory ven a vyrazili po zelené (v místě kde se plynule a nenápadně zelená a červená změnily v modrou a žlutou, už to děti naštěstí nezajímalo). Jako obvykle jsme měli připraveno spoustu her proti trudomyslnosti při dlouhé chůzi, děti to však pojaly po svém. Toník, Jindra, Míša a Marek si hráli na špiony a celou cestu nás tajně stopovali, takže na rozcestí, kde jsme na ně čekali, to bylo dost o nervy, než mi došlo, že se neztratili, ale schovali. Mezitím si Martin, Kačka, Vendy a Vojta stavěli z klacíků různé druhy táboráků. Pod kopcem jsme objevili želvu vyhřívající se na kmeni padlém přes jezírko. Děti pravily „jakože dobrý“. Ohromení (jako u dospěláků) se prostě nekonalo. Se mnou po cestě šel málokdo. Ta prudká stráň děti lákala víc, a tak si hrály na kamzíky. Nahoře narazily na jelena (nemám foto, já nebyla kamzík). Pak zas Vendy objevila potůček, a tak to chvílemi vypadalo i na koupačku.
Cíl čtvrtý: cukrárna. Na konci obory jsme rozbili tábor č. 2. Některé děti už byly unavené, ale naštěstí ještě bylo co pojíst. Při sváče jsme už koukali na první bystrcké paneláky. Po cestě v Údolí oddechu jsme ještě narazili na srnečka (za plotem), který trpělivě čekal, až ta uřvaná banda odejde, aby si mohl pošmáknout na jablíčkách od hodných lidí. Nejdelší úsek byl podél chatiček do civilizace. Když už to vypadalo na velké ztráty v mužstvu, došli jsme k venkovní posilovně. Rázem se z pochodu smrti stal olympijský závod ve cvičení na nářadí. Další motivace pochodu byla jasná. Nabrali jsme kurz směr věž kostela. Útratu v cukrárně jsme nechali celkem slušnou, konzumace dobrot byla mnohem rychlejší než obsluha, i když ta nebyla nejpomalejší.
Cíl pátý: návrat. Pak už jsme se těšili na maminky. I když… Cukrárnový bublifuk Marečka byl tak úžasný. Přes hru na chytání bublin jsme se nemohli přesunout od busu ke klubovně.
Nemáte chuť jet příště s námi?
My se rozhodně nudit neumíme. Vaše Kulička